Príhovor provinciála redemptoristov P. Stanislava Přibyla počas odpustovej slávnosti bl. Metoda v Michalovciach

Kázání na poutní slavnosti blahoslaveného Metoděje Dominika Trčky, Michalovce 26. 8. 2007

Nejdůstojnější vladyko, ctihodní spolubratři, bratři a sestry, milí přátelé,

Sešli jsme se zde v chrámu v Michalovcích na již tradiční výroční oslavě blahoslaveného Metoděje Dominika Trčky. Jeho život i jeho hrdinská smrt jsou nám povzbuzením pro náš život. Možná už jsme ale po těch letech z naší pouti unavení, svět kolem nás je plný stále nových a nových podnětů a my tady každoročně slavíme totéž. Můžeme se tedy po těch letech ptát: „Je tato pouť ještě k něčemu? Má mi náš blahoslavený ještě co říci?“ Možná tyto otázky zní kacířsky, ale je naprosto nutné si je položit. Proč?

Podíváme-li se do Písma svatého, zjistíme, že lidé, kteří stáli blízko Bohu, se ptali. Jejich víra rostla s jejich otázkami i s bojem, který museli podstoupit. Vzpomeňme jen na Pannu Marii, která se ptala, jak se to stane. Dokonce i Pán Ježíš se ptal, a jeho otázka byla zároveň výkřikem: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Je pošetilé si myslet, že otázky, a to i nepříjemné, znamenají nedostatek víry nebo špatnou víru.

A tak se tedy dnes ptejme po smyslu utrpení a vůbec po smyslu života, když se díváme na život blahoslaveného Metoděje Dominika, na život, který se alespoň na první pohled zdá být vším jiným, jen ne spokojeným lidským životem, po kterém všichni toužíme.

Církev nám tohoto muže postavila na oltář, to znamená, že nám ho dala jako příklad. Jeho blahořečení není především vyznamenáním v lidském slova smyslu, to jest uznáním jeho zásluh. Mnoho vynikajících křesťanů, papežů, biskupů a teologů bylo vyznamenáno mnohými poctami. Od čestných doktorátů až po papežská vyznamenání a církevní tituly. A přece: blahořečení nebo svatořečení znamená docela něco jiného. Blahoslavený je blahoslaveným ne kvůli tomu, abychom jej „pustili do nebe“ – tam už dávno je – ale aby církev potvrdila, že tento člověk je hoden následování.

Někteří svatí žili život, který se přirozeně nabízí a vyzývá k následování. Vlastnosti, kterými vynikali, jsou moderní, neboli jak se říká „v kursu“. Následování těchto svatých je sice stejně těžké a obtížné, nicméně jejich životní linie je jasná a jednoznačná, snadno pochopitelná i pro nás, kteří jsme na cestě teď a tady.

Domnívám se však, že toto není případ blahoslaveného Metoděje Dominika. Jeho život nepostrádá dramatičnosti, je však zároveň životem zcela obyčejného člověka. To nás svádí zařadit jej jednou provždy do historie, dát jeho život k ledu, a už se tím dál nezabývat. Čím to je?

Byl jedním z nás, a tak i o něm platí slovo evangelia, že „doma není nikdo prorokem“. Tak jako trpěl on, trpěli přece mnozí další, tak jako žil, on, žilo i mnoho jiných.

Jsme často v pokušení udělat za minulostí tlustou čáru a už se jí dál nezabývat. Tento postup je možná pohodlný a docela dobře možný v běžných lidských podmínkách, je však nepřijatelný v křesťanských podmínkách. A to hned z několika důvodů. Tlustá čára je pro křesťana nepřijatelná, protože ona neřeší ani minulost ani současnost. Kolik tlustých čar udělala naše společnost v posledních necelých dvaceti letech naší novodobé historie, a co z toho vzešlo? Dodnes se potýkáme nejen s dědictvím komunismu, ale i nacismu, nejsme schopni vyřešit současnost, protože jsme neřešili minulost. Důsledkem toho je skutečnost, že ti, kteří nám ubližovali za minulého režimu, vesele žijí a někdy i vládnou dál, někdy je to i hmatatelnější, jako například ve zraněné a zpustošené zemi v Čechách, kde dříve žili sudetští Němci. Jaké je opravdu křesťanské řešení? Pán Ježíš nám jej naprosto jasně ukazuje, když nám odevzdává svou modlitbu – Otčenáš. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Ano, místo tlusté čáry za minulostí je třeba odpouštět a prosit za odpuštění. To je jeden důvod, proč nesmíme život blahoslaveného Metoděje Dominika odsunout za onu pomyslnou tlustou čáru za minulostí, ale proč naopak musíme stále znovu jeho život připomínat. V tomto pohledu nejen, že poselství jeho života není nudné, ale je naopak vysoce aktuální. Připomíná nám skutečnost smíření a odpuštění po jeho vzoru a povinnost nezapomenout, kam až vede lidská zvůle a bezbožnost.

Druhým důvodem, proč nesmíme zapomenout na doby minulé, jejichž ikonou je právě blahoslavený Metoděj Dominik, je fakt, vyjádřený na úsvitě křesťanských dějin Tertulliánem, že „krev mučedníků je semenem nových křesťanů.“ Pokud chceme přežít, pokud nechceme vymřít, potřebujeme žít z dědictví mučedníků, neboť jejich krev a jejich utrpení je naší životní energií. Je to dědictví, které nesmíme promrhat anebo jen někam založit.

Naše doba je zvláštní. Žijeme jakoby v jakési schizofrenii. Na jednu stranu nás uráží kříž, a to tak, že se například konají demonstrace – jak tomu bylo před deseti lety v Německu – za odstranění křížů ze škol, protože pohled na kříž prý traumatizuje, na druhou stranu jsou sdělovací prostředky jedna velká jatka, kde denně protečou hektolitry krve. Nejsme schopni trpět a od utrpení utíkáme, na druhou stranu nám činí pohled na cizí utrpení potěšení a vzrušuje nás.

Takzvaná vyspělá civilizace se bojí smrti jako čert kříže. Lidé se bojí nejen zemřít, ale dokonce se setkat se smrtí někoho jiného. Jde to dokonce tak daleko, že život od smrti je co nejpřísněji separován a neúcta k lidskému tělu vede až například k tomu, že namísto důstojného rozloučení se zemřelým nastupuje proces ne nepodobný ekologické likvidaci odpadu. Přitom však denně plní stránky našich novin a obrazovky televizí tisíce mrtvol. Jsme na tom tak závislí, že kdyby se nepsalo o krvi a o mrtvých, přestala by média mít svou přitažlivost. Jakmile se neděje něco hrozného, informace přestávají být zajímavé. Od slov ke skutkům potom není daleko. Propůjčujeme se ke skutečné neúctě k lidskému životu, který je ohrožen především na svém počátku a na konci. Naše civilizace žije zásadou, že člověk je zajímavý, jen když něco produkuje.

Jaký je výsledek této schizofrenie? Markantní a odstrašující důsledky jsem už zmínil. Je to množství mrtvých lidských bytostí ještě před narozením, přibývá i těch, jejichž život je z takzvaných humanistických důvodů přetržen před svým koncem. Člověk se staví na místo Boží, rozhoduje o životě a smrti, a přitom nevidí, že zároveň rozhoduje o své vlastní zkáze. Toto nebezpečí je stejně aktuální před padesáti lety jako dnes. S tím rozdílem, že teror dnešní doby je méně zjevný. Místo kultu Boha zaujímá plíživě a pomalu kult volného času a kult osobní pohody a blaženého pocitu jako východiska veškerého našeho konání. Svého času u nás v Čechách byla reklama na mobilní telefony, která hlásala: „Nevaž se, odvaž se“. Myslím, že tato krátká věta je výstižným popisem současného nemocného světa.

Možná si teď na mou adresu říkáte: „Takový mladý člověk, a tak černé vidění světa!“ Ujišťuji vás, že to není černé vidění světa, ale pokus o pravdivé poznání, o diagnózu. Pokud se chceme uzdravit, musíme přece znát svou nemoc a musíme hledat správné látky. Co by nám bylo platné, že užíváme drahé léky, kdybychom měli nemoc, na kterou nezabírají. Poznání a vyznání je nutným předpokladem uzdravení.

Když jsme tedy nastínili pozadí současného nemocného světa v prostředí, v němž žijeme, zasaďme do něj nyní život blahoslaveného Metoděje Dominika a přijměme od něho poselství, které povede k našemu uzdravení. Když se podíváme na nějakou ikonu, vidíme zlaté pozadí. To je symbolem nebe, prostředí, v němž žijí svatí. Ale i náš svět se může stát nebem, protože Boží království není jen „tam a potom“, ale jak říká Ježíš, je „tady a teď“. Je proto naší povinností usilovat o to, aby pozadí ikony našeho života bylo zlaté, a to z ryzího zlata. Církev je naším domovem, stejně jako je domovem svatých. Čteme-li v Janově apokalypse, že mučedníci jsou ti, kteří si „své šaty vyprali doběla v Beránkově krvi“, pak to můžeme posunout i o jedno patro níže a říci, že my jsme ti, kteří jsme si vyprali doběla své šaty v krvi mučedníků. Svatí a mučedníci, a v našich podmínkách právě také blahoslavený Metoděj Dominik, jsou těmi, kteří nám svou krví pomáhají udržet náš život v božské kvalitě, jinými slovy jsou to ti, kteří svou krví a svědectvím proměnili pozadí ikony našeho života ve zlato.

To je tedy obecná rovina našich úvah o našem patronu. Nyní se podívejme na některé etapy jeho života a pokusme se je srovnat s tím, co prožíváme my.

1. Odchod do neznáma. Z životopisu blahoslaveného Metoděje Dominika dobře víme, že v určitém momentu svého života se rozhodl pro ve své době nevratný krok. Přijal východní obřad a vzdal se všeho, v čem vyrůstal. V době, kdy není příliš velkým problémem získat možnost stát každou nohou v jiné liturgické tradici, nám to nemusí přijít jako nic velkého. Možná to tak nepřišlo ani otci Trčkovi, protože chtěl dát život za hojné vykoupení těch, kteří to potřebovali. Přesto si ale nedovedu představit, že by se mu někdy nezastesklo. – A co my? Jsme ochotni a vůbec schopni v době, která neustále hovoří o uplatnění, kariéře, o nutnosti satisfakce v tom, co děláme, poznat hodnotu oběti? Ne nijak dramaticky, ale prostě začít dělat něco, co je potřeba, a nejen to, co mě takzvaně „naplňuje“, neboli co mi dělá dobře? Náš život je neustálé potácení mezi tím, co je mou povinností a tím co mě baví. Někteří šťastlivci dokonce plní povinnost tím, že dělají právě to, co je baví. Ale i ti si musí čas od času přezkoumat svůj život, a ptát se, jestli jej až příliš neurčuje fakt, že je to baví. Oběť neznamená nutně dělat to, co mě nebaví, ale spíše dělat to, co je potřeba. Jít za tím, co je z Boží perspektivy aktuální. Znamení časů se mění, ale náš přístup k nim by se nikdy měnit neměl.

2. Výdrž. Druhou ctností blahoslaveného Metoděje Dominika, kterou mu jakožto takzvaná „moderní civilizace“ můžeme jen tiše závidět, je výdrž. Jeden učený kněz nedávno řekl větu, kterou jsem hned zařadil do zlatého fondu výroků, které znám: „Dnešní mladá generace je generací mnoha začátků, ale mála konců.“ A je to zlatá pravda. Kde jsou ty časy, kdy někdo po škole šel do zaměstnání, ve kterém vydržel až do důchodu! Dnes není v módě u něčeho vydržet. Kolik partnerů musí mladý člověk vystřídat, než se konečně usadí. Kněz, který se po pár letech setká s prvními těžkostmi, je schopen bez uzardění popřít své závazky a říci, že už to tak nevidí. Lidé jsou oslněni nabídkou, a jakmile se pro něco rozhodnou, už litují, že se nerozhodli pro něco jiného a často dokonce žijí dvojí život, sedí na dvou židlích, což je zhoubné. To je jeden z mnoha důvodů, proč je dnes tak málo duchovních povolání. Ale je to také důvod, proč se rozpadají manželství a rodiny. Jak vypadá ten pocit??? Můžeme si jej ozkoušet například při obyčejném nákupu. Jdeme koupit například mléko. Jenže v tom supermarketu jich mají tolik druhů. Nevíme, jak se rozhodnout. Když už se nějak rozhodneme a zaplatíme, při odchodu z obchodu nás místo spokojenosti, že máme mléko, trápí nejistota, zdali ta druhá značka, která byla hned vedle, nebyla přece jenom lepší. A nedej Bože, abychom večer viděli v televizi reklamu na třetí druh mléka. Není to kritika toho, že je výběr, ale spíše kritika našeho přístupu k věci. Je dobré mít možnost si vybrat. Jakmile si však vybereme, už nesmíme uvažovat, jestli tamto či ono by snad nebylo lepší. Pokud se potom lidé chovají ke svým životním rozhodnutím jako k tomu mléku, je v blízkosti tragédie. Kolik znám lidí, kteří pomalu stárnou a nedokázali se k ničemu rozhodnout! Kolik znám lidí, kteří se rozhodli, naprosto vědomě a dobrovolně, avšak lehkomyslně, a nyní litují, anebo dokonce své rozhodnutí, které dokonce zpečetili slibem, stejně lehkomyslně zrušili, aby se znovu octli ve smrtelném kolotoči nabídky a poptávky. Jako křesťané musíme mít v této věci jasno. Vytrvalost v rozhodnutí, stejně tak jako vědomí, že všude je chleba o dvou kůrkách, je podepřena zkušeností církve a při našem dnešním pohledu i životní zkušeností blahoslaveného Metoděje Dominika.

3. Mučednická smrt. Závěrem svatého života i jeho vyvrcholením je Metodova mučednická smrt. O ní asi nejvíce mluvíme, když uvažujeme o jeho životě. Ona je zpečetěním, razítkem, potvrzením kvality jeho života. Mučednická smrt v sobě nese hrdinství, odvahu neuhnout, schopnost přemoci strach a úzkost z bolesti a ze smrti. To jsou všechno vlastnosti hrdinů, ke kterým obdivně vzhlížíme, ale ani nás nenapadne, že bychom je mohli následovat. Je přece jiná doba! Kdo by nás dnes mučil? A za co? To, za co se lidi před padesáti lety zabíjeli, je přece dnes každému jedno. Jsem přesvědčen, že tomu tak není. Nejsme sice všichni povoláni k hrdinství, ale k životu podle zásad, pro něž blahoslavený Metod Dominik zemřel, povoláni jsme. Jsme povoláni k tomu, abychom žili zásadově. Těmi zásadami je především desatero a život podle evangelia, kde je mimo jiné psáno, že naše řeč má být: Ano, ano, ne, ne. Je třeba, abychom nežili jen tak dobře, ale abychom žili dobře, protože si to přeje Bůh. Aby impulsem i silou našeho jednání byl láskyplný vztah nás živých lidí k živému Bohu. Pokud budeme žít polovičatě a budeme se chtít s každým dohodnout po dobrém za každou cenu, bude náš život jedním velkým obchodem, kde dříve či později proděláme. Dnešní svět potřebuje svědky, lidi, kteří mají jasno, kteří jsou vzory a mohou někam vést a dovést. Jak je možné, že papež, starý osmdesátiletý člověk, je takovou autoritou a že je tak populární. Je to tím, že ví, kam jde, co chce, a my víme, že když půjdeme za ním, za mužem v bílém, půjdeme správnou cestou. V případě blahoslaveného Metoděje Dominika nás vede stopa krve a utrpení, které bylo důsledkem jeho zásadovosti. Svým životem říkal: Nechci znát nic jiného, než kříž našeho Pána Ježíše Krista. My, křesťané, musíme být rovněž takovými vzory. Nebude možná za námi stopa krve a téměř jistě se nestaneme muži v bílém, ale je třeba, abychom poznali Kristovy zásady, jeho cestu a této cestě byli natolik věrni, že se druzí budou moci podle nás řídit. A s touto zásadovostí je nutně spojena oběť, odříkání a utrpení. Utrpení je jednou ze samozřejmých skutečností světa, ale pro nás je tajemstvím. Když na nás dolehne, asi se většinou ptáme: „Proč já?“ anebo si vyčítavě povzdychneme: „Za co mě Bůh trestá?“ Na otázku proč není jednoznačná odpověď. V Metodově případu nalézáme odpověď až dnes. Utrpením, bolestí a věrností až k smrti se nám stal příkladem a výzvou, abychom žili svůj život jako závažnou a jedinečnou událost a abychom druhé vedli tam, kde se uskutečňují jeho ctnosti: odvaha k oběti, vytrvalost a věrnost Kristu až k smrti.

To všechno, co jsem tady složitě vysvětloval, jde shrnout do dvou vět z Písma svatého, které jsme dnes slyšeli: „Vím, komu jsem uvěřil.“ A „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi na sebe každý den svůj kříž a následuj mě.“ Blahoslavený Metoději Dominiku, přimlouvej se za nás a dej nám odvahu žít a zemřít, jako jsi žil a zemřel ty!

P. Stanislav Přibyl, CSsR

provinciál